VELVYSLANEC MICHAEL FROMAN (moderátor): Moc děkuji za pozvání. Jsem Mike Froman, Rada pro zahraniční vztahy, mnozí z vás ji znají. Nestranický, nezávislý think tank, vydavatel časopisu Foreign Affairs Magazine, členská organizace. Jsme rádi, že jsme tady, je mi ctí, že mám tuto příležitost moderovat rozhovor s náměstkem ministra Colbym. Už jsme spolu vedli rozhovory. Je skvělé, že v nich můžeme pokračovat i zde. 

Jak všichni víte, náměstek ministra Colby měl na starosti Obrannou strategii do roku 2026 a velmi pomáhal s její implementací. Zaměříme se na ni a také na některé širší otázky. Začněme Národní obrannou strategií. Vynaložila skutečné úsilí na propojení cílů a prostředků pro stanovení priorit, ale o vaší strategii jaderného odstrašování se v ní moc nemluvilo. Pojďme si o ní tedy pohovořit. Co znamená NDS pro naši strategii jaderného odstrašování a jak vnímáme její vztah ke strategii popírání a eskalace? 

NÁMĚSTNÍK MINISTRY ELBRIDGE COLBY: Děkuji mnohokrát, pane velvyslanče Fromane. Je mi ctí být zde s vámi, a děkuji i admirálu Correllovi za laskavé pozvání. Vím, že mezi diváky a příslušníky ozbrojených sil je mnoho vedoucích pracovníků a odborníků, takže je pro mě skutečnou ctí být zde opět v oficiální funkci. 

Děkuji za otázku, pane velvyslanče. Řekl bych, že jaderná strategie a jaderné síly jsou naprosto nezbytnou součástí strategie národní obrany. Vlastně jsem řekl, že je to priorita číslo jedna. Myslím, že základní názor je, že strategie národní obrany, kterou ministr (války) vydal začátkem tohoto roku, se trochu lišila od některých v minulosti, tónem, tématem, ale také publikem a stylem, jakým byla řešena, a to pravděpodobně s vyšší úrovní obecnosti, ale s jakýmsi důraznějším a jasnějším strategickým rámcem. A něco z toho je, myslím, funkcí éry, ve které se nacházíme. A pravděpodobně se několikrát odkážu na některé poznámky, které jsem pronesl v květnu na Národní válečné akademii, které podobně vyjadřují, že v návaznosti na první funkční období prezidenta uznáváme, že jsme érou velmocí, že éra jakési unipolarity nebo údajné unipolarity je pryč. 

Víte, vracíme se tak trochu zpět a mluvíme o tom v kontextu NATO. Když se k tomu vrátíme, tak trochu v tomto kontextu, mluvíme o modelu NATO 1.0, který je například součástí naší obranné a vojenské strategie, abychom byli trochu opatrnější v tom, co říkáme a jak to říkáme. Myslím tím, že když se vrátíte k Čtyřletým obranným přezkumům z 90. let, které byly velmi podrobné a velmi veřejné. Myslím tím, že to se může stát pouze v éře unipolarity, kdy jste mohli otevřeně hovořit o svých vojenských schopnostech, svých vojenských problémech, své vojenské strategii velmi podrobným způsobem, protože jste v jistém smyslu neměli mnoho obav. 

Pokud se vrátíte do studené války, NSC 68, nejslavnější dokument tohoto období, byl odtajněn, myslím, až v 70. letech. Takže celou generaci poté měl obrovský dopad, a to je částečně, ano, to je opatrnost. To je samozřejmě opět duch administrativy, je to forma realismu založená na zdravém rozumu, která říká, že nebudeme o všem mluvit veřejně. Ale zároveň, a myslím, že to pan ministr správně řekl, se snažíme být v jistém smyslu transparentnější než kdokoli jiný, což znamená říkat vám, jak uvažujeme, a dávat jasný přehled o tom, kam směřujeme. Takže se k tomu za chvilku vrátím.

Myslím, že co se týče jaderných sil, nenechte se mýlit. Jaderné síly, modernizace našich jaderných odstrašujících prostředků, jsou pro americkou armádu nejdůležitější iniciativou. Nakonec musíme mít přeživší a diverzifikovanou triádu. Musíme mít bezpečné síly pro druhý úder. Musíme být schopni zajistit strategické odstrašování a schopný a důvěryhodný dlouhodobý odstrašující systém, který je spojen s našimi konvenčními silami jako součást integrované, širší a rozumné strategie. 

Nicméně vidím v publiku svého kolegu Dr. (Roberta) Soofera. Ohlédnuli jsme se za přezkumem jaderné politiky za první funkční období za rok 2018. Řekli jsme si, podívejte, spousta opravdu vynikající práce v oblasti věcí, jako je deklaratorní politika, již byla odvedena ohledně důležitosti odstrašování, a například dnes nemám žádné oznámení ohledně změny deklaratorní politiky. Není co zlepšovat oproti tomu, co jsme řekli o extrémních okolnostech a tak dále. A o kritické důležitosti modernizačního úsilí. A když se podíváte zpět na dobu studené války, neexistoval nutně tento regulární proces, kdy by se každé čtyři roky prováděl tento obrovský přezkum jaderné politiky, a tak jsme si řekli, dobře, buďme praktičtí, orientujme se na výsledky. Vidím zde generála (Dalea) Whitea, má obrovský úkol. Je zde admirál (Robert) Gaucher. Mají obrovský úkol zajistit, abychom naše systémy uvedli do provozu včas a v rámci rozpočtu nebo něčeho podobného, ​​a abychom to nechceli přerušit a nechceme narušit ten úspěch a tu prioritu. 

Ale myslím, že pro všechny, kdo pracují zde ve STRATCOM, v oblasti jaderného odstrašování nebo jsou s ním spojeni, nenechte se mýlit, že fakt, že jsme neprovedli přezkum jaderné pozice, je vlastně opakem toho, že to není důležité. Říká se, že je to tak důležité, že víme, kam směřujeme… teď jde o provedení. A tak jsme se rozhodli, a nedávno se o tom objevily zprávy, že pokud se podíváte na zákonné povinnosti náměstka ministra pro politiku, proběhne přezkum nebo jakési nové zhodnocení pokynů pro zaměstnanost, které se více týkají velitele STRATCOM a jeho odpovědností a pravomocí ministra atd., nebo pokynů, a pak pokynů prezidenta pro ministerstvo. Rád se k tomu blíže blíže blíže podívám. 

Obecně platí, že v této otázce, stejně jako v mnoha dalších, úzce spolupracujeme s admirálem Corellem. Myslím, že hlavní téma, které jsme chtěli nastínit a zdůraznit, a to se odráží v obranné strategii, kterou ministr pronesl na Reaganově fóru, v Shangri-La a v menší míře i v mých vlastních poznámkách a tak dále, je, že potřebujeme vojenskou strategii, a to i na jaderné úrovni, kde se korelují cíle, způsoby a prostředky. A děkuji, že jste věnoval pozornost tomuto velvyslanci. Cíl, způsob a prostředky, protože víte, že v některých kruzích nebo v období unipolarity by civilní vedení mohlo být posunuto do světa cílů. A ve světě jaderně vyzbrojených států, ve kterém se můžete ocitnout v boji, musíte být schopni říci, že způsoby a prostředky k dosažení těchto cílů spolu souvisejí, a to samozřejmě sahá až k prezidentovi Rady pro zahraniční vztahy, práci, kterou Rada vykonávala v 50. letech pod slavným vedením Henryho Kissingera, a myslím, že se na ní podílel i Paul Nitze, a dalších, je říkat, že musíme mít jadernou strategii, abychom využili Kissingerovu myšlenkovou linii, která je spojena s naší strategií konvenčních sil, která je racionálně korelována se zájmy Spojených států, které jsou v sázce, a s racionálním pojetím rizik, která jsou proto ochotny podstoupit.“ To je vrchol dovednosti. To je metrika, podle které posuzujeme nejen naši pozici konvenčních sil, ale i naši pozici jaderných sil. A vidíme je, a říkám pozici v širším smyslu. Musíme se na ně dívat společně. 

A to je téma všeho, co děláme. Je to téma, jak souhlasím s komentáři admirála Bradleyho o důležitosti spojenců a partnerů, a řekl bych jen, že to, co děláme, je, že zajišťujeme, aby tato spojenectví a partneři fungovali. Zajišťujeme, aby to bylo propojené, aby naši spojenci a partneři, stejně jako za studené války, stejně jako v NATO 1.0, byli schopni nasadit důvěryhodné bojové síly, abychom zajistili propojení cílů, způsobů a prostředků. Ale všechno, co děláme i na jaderné úrovni, je navrženo tak, abychom rozšířili možnosti prezidenta, aby prezident tyto možnosti měl jako součást, chcete-li, je to téměř v návaznosti na flexibilní reakci ve smyslu nutnosti. 

A vím, že generál Zelman zmínil ministra Harolda Browna. Řekl bych, že je třeba uznat i Jima Schlesingera a některé další. Ale během studené války bylo cílem zajistit, aby naše vojenská pozice a naše strategie, zejména v Evropě… ano, spoléhaly se na jaderné zbraně, ale také měly konvenční strategii a konvenční postoj a zapojení spojenců s Reforgerem a všechny tyto věci, které byly navrženy tak, aby se pokusily dát ty, které znáte, cíle, rizika a způsoby a prostředky do určité racionální rovnováhy a korelace. 

VELVYSLANEC FROMAN: Takže už neprovádíte další revizi jaderné strategie? 

NÁMĚSTNÍK MINISTR COLBY: Správně. 

VELVYSLANEC FROMAN: V současné době děláte jiný druh recenze. 

NÁMĚSTNÍK MINISTR COLBY: Správně.

VELVYSLANEC FROMAN: Jak očekáváte, že se to bude lišit od toho, co vzešlo z předchozí administrativy? 

NÁMĚSTNÍK MINISTR COLBY: Je to trochu složité, protože tohle není navrženo jako veřejně přístupné hodnocení. Je zřejmé, že to trochu vyšlo najevo. Takže víte, na koncepční úrovni se nic neskrývá. Takže můžu být velmi jasný ohledně celkového strategického rámce, ale ne ohledně detailů. Víte, pár myšlenek. Nesrovnával bych to konkrétně s minulou administrativou, ale spíše bych řekl, že je to pokus o návrat k úrovni uvažování o jaderných zbraních a jejich souvislosti s potenciálním rozsáhlým konfliktem. Bože chraň, samozřejmě cílem je odradit a vyhnout se takovému konfliktu. A vidím náměstka ministra (Christophera) Yeawa ve spojení s kontrolou zbrojení a angažovaností. A ve svém projevu o NATO 3.0 v únoru, kde je přítomen i velvyslanec Whitaker, jsem konkrétně zmínil Harmela, dvojí cestu. Že to je to, o co se snažíme. Spojujete posilování armády a racionální vojenskou strategii, která zahrnuje spojence, spolu s jejich ochotou zapojit se do kontroly zbrojení jakéhokoli druhu. 

Takže si myslím, Michaele, jestli dovolím, spíš bych řekl, že je to pokus překonat ten druh jaderného… Neřekl bych jaderné myšlení, ale určité návyky, které se vyvinuly, a nechci nikoho urazit, za poslední generaci, které jsou v jistém smyslu navazující na strukturální realitu toho, čemu lidé říkají unipolarita nebo cokoli jiného. 

Pamatuji si, že jsem se účastnil dřívějších variant tohoto sympozia a pracoval jsem jako poradce Kongresové komise pro strategickou pozici Spojených států na konci prvního desetiletí prvního desetiletí. A tehdejší snaha byla prostě restartovat jakoukoli úroveň zájmu, jakoukoli úroveň, jak je to správné slovo, odbornosti, zaměření na jaderné otázky, zejména po incidentech v Minot (letecká základna). V prvním desetiletí prvního desetiletí došlo k několika incidentům, většinou v letectvu, které skutečně říkaly: „Hej, prohráli jsme, odklonili jsme se od tématu v základním blokování a řešení jaderných sil, ale také ve strategickém myšlení.“ V podstatě se můžeme dívat, že nejsme mimo hru, ale během 20, 25 let bylo velmi málo myšlení a nového myšlení v otázkách jaderné strategie. A tak jsem to sám viděl… 

Myslím, že se tu snažíme o to, a samozřejmě, jak jsem to nedávno řekl v rozhovoru s Rossem Doutem, že se musíme dívat na čas. Pokud to byl problém před 10, 15 lety, prezident ke své cti v prvním funkčním období velmi dobře uznal, že jsme v roce soupeření velmocí. Musíme být realističtější. Myslím, že v tomto volebním období se klika několikrát otočí, aby se řeklo: „Dobře, ve všech aspektech, ať už jde o konvenční síly, které vidíte, ať už jde o naše vztahy s našimi aliancemi a partnery, nebo ať už jde o jaderné síly, musíme se ujistit, že při použití optiky zdravého rozumu v tomto kontextu si můžeme být jisti, a admirál Correll, víte, samozřejmě velmi blízký partner a samozřejmě lídr ve svém oboru, aby se ujistil, že dá prezidentovi a ministrovi možnost bránit rozsáhlé zájmy Spojených států ve světě způsobem, s nímž by, upřímně řečeno, normální lidé mohli souhlasit v době, kdy se lidé neschovávají pod školní lavici, jako by byl rok 1955.“ 

Musíme být v tomto ohledu realističtí a myslím, že to je velká část role politického jmenovaného, ​​a nemyslím tím v stranickém smyslu, ale v tom, aby se člověk opýtal: „Kde je strategicko-politická realita? Jak to propojíme a jak tomu dáme v jistém smyslu více energie, větší ústřední postavení?“ A ústřední postavení není to správné slovo, protože se nesnažíme zdůrazňovat význam jaderných zbraní. Naopak, nechceme nikoho dostat do pozice, kdy je musí použít, ale chceme být schopni dát prezidentovi a ministrovi důvěryhodné a racionální jaderné možnosti, které podpoří integrovanou konvenční strategii spolu s kontrolou zbrojení nebo stabilitou tak, aby se v první řadě zabránilo válce. To je samozřejmě cíl. 

VELVYSLANEC FROMAN: Takže jeden z největších pokroků, samozřejmě, vychází z čínského jaderného potenciálu. Jak si myslíte o dopadu dvou potenciálních jaderných konkurentů? Existuje strategická stabilita ve světě, kde existuje problém tří subjektů, nebo jsme předurčeni k numerickému závodu ve zbrojení? 

NÁMĚSTNÍK MINISTRY COLBY: To je skvělá, skvělá otázka. Myslím, že je to bezprecedentní problém v tom smyslu, že během studené války Číňané samozřejmě jaderné zbraně měli, ale v té době byly mnohem, mnohem menší a primitivnější silou než Spojené státy a Sovětský svaz. Takže si myslím, že jde o dramaticky odlišnou schopnost. Zůstávám opatrně optimistický ohledně naší schopnosti udržet si účinné odstrašování v kontextu tří velmocí s jadernými zbraněmi. Nejsem v tom optimistický. Myslím, že existuje mnoho úvah, včetně tohoto publika, které by se daly produktivně rozvíjet v tomto duchu. 

Ale myslím, že jsme s admirálem Correllem o tom mluvili, mluvili jsme o tom, co jsem řekl, myslím, že jednou z věcí, která je podle mě charakteristickým znakem obranné strategie a přístupu této administrativy, je vždy se důsledně vracet k tomu, co je naším problémem, který se snažíme vyřešit, a jak se ho snažíme vyřešit. A tak se podívejte na Národní bezpečnostní strategii. Tento komentář o tom, co se snažíme udělat? Snažíme se samozřejmě odradit a v případě potřeby porazit nebo odvetit útoky na území Spojených států, což by samozřejmě znamenalo masivní dramatickou eskalaci.

Chceme si ale také udržet příznivou regionální rovnováhu sil v klíčových světových oblastech, včetně především Asie, Asie a Tichomoří, Indo-Pacifiku a konkrétně, jak říká Národní bezpečnostní strategie, o odstrašování odpuzováním podél prvního ostrovního řetězce. Nebo jak ministr mnohokrát zopakoval, i s obrannou strategií. To je problém, který lze vyřešit. A když se vrátíme trochu zpět, ne abych se vracel k historii, ale když se vrátíme k nejúspěšnějšímu období, Haroldu Brownovi, Jimu Schlesingerovi, Casparu Weinbergerovi a nárůstu sil v 80. letech, tak to bylo důsledkem zaměření se na konkrétní problém, kterým byla hrozba Sovětského svazu a Varšavské smlouvy pro západní Evropu, rozmístění SS-20, vícevrstvých konvenčních sil, které by mohly projít liniemi, atd. 

Tam se dozvíte věci jako: co znamená „přerušení útoku“? Myslím, že generál Zellman zmínil „přerušení útoku“ neboli útok následných sil. Ten byl speciálně navržen tak, aby porazil echelonovaný útok Sovětů a Varšavské smlouvy s cílem udržet ideálně status quo, obnovit status quo v případě konfliktu a pokusit se konflikt příznivě ukončit pod úrovní jistě dramatické jaderné eskalace. Což bylo zlepšení oproti stavu v 60. letech, kdy jsme všude používali taktické zbraně jako jakousi první možnost.

Takže v takové situaci se nechceme ocitnout, protože to není v zájmu amerického lidu. Myslím si, Michaele, že s tímto problémem tří subjektů, o kterém mluvíš, je to místo, kde je třeba se zapojit. Vím, že náměstek ministra Yeaw, podtajemník Thomas DiNanno a další lidé z ministerstva zahraničí a odjinud se aktivně angažují, aby se pokusili najít způsoby. Myslím, že je to samo o sobě důležité. Také si myslím, že to vysílá důležitý signál, že jsme zodpovědnou stranou a snažíme se vyhnout závodům ve zbrojení nebo zesilování těchto konkurenčních dynamik. Setkal jsem se se svými čínskými protějšky i s výkonným náměstkem ministra Ma a myslím, že je to plně slučitelné s naším závazkem poskytovat sílu, mír skrze sílu, odstrašování popíráním. Zároveň se snažíme vyhnout konfliktu a jakémukoli tlaku na konflikt, který může vzniknout z nedostatku respektujícího dialogu na politické úrovni.

Vždycky se vracím a připomínám lidem. Víte, lidé někdy říkají: „Sovětský svaz byl vždycky považován za zlého chlapa ve studené válce,“ a to je pravda. Ale v podstatě každý prezident jednal se Sovětským svazem, včetně Ronalda Reagana. Mám na mysli Reykjavík a mnoho dalších setkání. Richard Nixon a Henry Kissinger, samozřejmě, Dwight Eisenhower. Netřeba dodávat, že Lyndon Johnson, John F. Kennedy, Jimmy Carter. Takže tohle je vlastně jen základní. Víte, Winston Churchill: „Čelist, čelist je lepší než válka, válka.“ Nikdo neobvinil pana Churchilla ze slabosti. Ale pokud se můžete pokusit zmírnit tlaky, dokonce je ani nevyřešit. Pokud se můžete pokusit tyto tlaky zmírnit prostřednictvím angažovanosti, prostřednictvím uctivého dialogu, je to naprosto v souladu s tím, být silný. A myslím, že je to nejlepší přístup. A tak se řídíme přístupem prezidenta. 

VELVYSLANEC FROMAN: Je realistické očekávat, že se Čína zúčastní jakéhokoli druhu jednání o kontrole zbrojení jako takového, nebo vzhledem k tomu, kde se nacházíme v oblasti kontroly zbrojení a morálky, je pravděpodobné, že budou navyšovat veškerou tu sílu? 

NÁMĚSTNÍK MINISTRY COLBY: Myslím, že je to realistické, protože si myslím, že pokud si představíme kontrolu zbrojení tak, jak byla původně koncipována, pokud se podíváte například na knihu Toma Schellinga s Mortem Halperinem o kontrole zbrojení na začátku 60. let… Kontrola zbrojení ve skutečnosti není nutně formální struktura, jako právní smluvně vázaná struktura. Může být, může být produktivně. Ale pokud se podíváte na studenou válku, velké smlouvy o kontrole zbrojení, s výjimkou ABM, v jistém smyslu MMF. Ačkoli MMF v podstatě studená válka skončila v roce 87, takže velké smlouvy o kontrole zbrojení skutečně přišly až po skončení studené války, kdy to bylo v podstatě jako symbolické uznání. 

Takže skutečnou funkcí, velkou částí funkce kontroly zbrojení může být poskytování implicitních bariér nebo prahů nebo něčeho podobného a samotný fakt zapojení… a nechci to přehánět, protože to není, a nesnažím se zasahovat do Chrisova tématu, takže mě můžete později opravit. Ale víte, není to nutně všechno, nebo nic. Pokud vedete produktivní diskuse a také pokud tyto diskuse ztěžují vaší, víte, druhé straně potenciálně dramatické kroky, které by ji mohly dostat do silnější vojenské pozice, může to být produktivní. 

A také cílem kontroly zbrojení není eliminace, což je nerealistické. Cílem kontroly zbrojení je zmírnit tlak na konflikt nebo nepotřebné produkty, tlak na závody ve zbrojení a podobně. 

VELVYSLANEC FROMAN: Takže platnost New START vypršela v únoru, poprvé od roku 1972 nemáme žádné limity pro americké ani ruské zbraně. Co chce administrativa vidět jako nástupce New START? Pokud se nejedná o formální smlouvu, jaké mechanismy by chtěla vidět v Rusku, vzhledem k měnící se povaze soutěže velmocí i tam?

NÁMĚSTNÍK MINISTRY COLBY: No, ohledně postoje k programu Nový start bych se odvolal na náměstka ministra Yeawa. Řekl bych, že z pohledu ministerstva musíme být samozřejmě připraveni, mít postoj. Jsem si jistý, že tu jsou lidé ze zpravodajské komunity. Slyšíme od Vesmírného velitelství. Máme spoustu národních technických prostředků a několik způsobů, jak to bedlivě sledovat. Pečlivě to sledovat. To platí, ať už mají smlouvu, nebo ne. Ať už smlouvu máte, nebo ne, myslím, že jsme připraveni podporovat diplomacii v jakémkoli směru, kterým se prezident rozhodne ubírat. Ale myslím, že naším úkolem, jak na civilní, tak na uniformní straně, je zajistit, abychom pokračovali, rozvíjeli a nasazovali schopnosti, které potřebujeme. Protože víte, myslím, že tohle je mír skrze sílu, že? V některých kruzích se to stalo klišé, ale ve skutečnosti bychom se měli snažit obojí a zároveň prosazovat mír, že? Myšlenka je, že jsme tu měli, víte, myslím, že jsem to ještě neslyšel – že mezikontinentální balistické rakety (ICBM) jsou nejdelší nepřetržitou vojenskou operací v historii. Víte, na určité úrovni je to docela agresivní. Udržujete lidi na cíli. Víte, máte nepřetržité aktivní odstrašující prostředky s raketami typu „boomers“. Ale pointa je, že nebyly použity, protože existuje připravenost. O tom není pochyb. Na druhé straně neexistuje žádná představa, existuje výhoda k úderu. Takže to je naše část práce. 

VELVYSLANEC FROMAN: V kontextu Ukrajiny jsme byli svědky toho, jak Rusko povoluje použití zbraní a mnohem více chřestí jadernými zbraněmi. Je to jen donucovací divadlo, nebo se fakticky snížila hranice pro použití jaderných zbraní? 

NÁMĚSTNÍK MINISTRY COLBY: No, myslím, že k tomu poslednímu bych váhal s jakýmkoli prohlášením, protože si myslím, že je to v očích pozorovatele velmi důležité. Myslím, že to musíme brát vážně, tohle mluvím já, ale myslím, že musíme brát vážně, když o těchto věcech začne mluvit jaderná mocnost. Brát to vážně samozřejmě také znamená ne jen ustoupit. Naopak, nechcete vytvářet dojem, že můžete být jaderným vydíráním zvýhodněni, z čehož nás Číňané dříve obviňovali. 

Myslím, že se to samozřejmě objevilo před pár lety. V posledních letech je to méně patrné. Víte, myslím, že z tohoto hlediska existuje několik bodů. Zaprvé, aktivně se snažíme podporovat prezidentův cíl, samozřejmě nejsme v čele, ale prostřednictvím diplomacie, prostřednictvím zvláštních vyslanců, ministerstva zahraničí, podpořit ukončení této velmi tragické války. Víte, také jsme v této věci úzce spolupracovali s velvyslancem Whitakerem a generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem. Vytvořili jsme mechanismus, mechanismus PURL, abychom Ukrajině i nadále dodávali zbraně k její sebeobraně a k velmi obdivuhodné sebeobraně, k statečné sebeobraně. Zároveň, víte, my v administrativě, na ministerstvu, vnímáme tuto situaci jako posun ve směru, na který tato administrativa, prezident, další, viceprezident, ministr Hegseth poukázali, a naším cílem bylo, že se nikdy nechystáme utéct z Evropy. Jde o to, že Evropané mají o to větší zájem. Máme globální odpovědnost a priority. Evropané mohou a měli by převzít vedoucí roli v, A) své vlastní obraně, kterou je NATO 3.0, což se děje a myslím, že to nelze dostatečně zdůraznit, a za druhé, že mohou a budou převzít vedení v podpoře Ukrajiny a že tato podpora bude v souladu s tím, že si Ukrajina v bitvě povede alespoň poměrně dobře. 

I když to neříkám laxně, myslím, že je fér říct, bez přehánění, že některé komentáře jsou možná trochu přehnané. Ale důležité jsou dvě věci. Zaprvé, Evropané nyní v podstatě poskytují Ukrajině finanční podporu a oni i Ukrajinci stále častěji vyrábějí vlastní vojenskou techniku, což je dobré i proto, že je to udržitelnější. A to je v souladu s tím, že Ukrajinci pravděpodobně zlepšují svou pozici na bojišti, aniž bychom byli příliš optimističtí ohledně budoucnosti, myslím, že to také vrací globální povědomí o téže racionální korelaci cílů, způsobů a prostředků. V podstatě se dostáváme do situace, kdy, a to nemohu dostatečně zdůraznit, kdy se díky vedení prezidenta dostáváme do pozice, kdy naše alianční a partnerská síť bude postavena na pevnější půdu, na robustnější půdu, kdy Evropané poskytnou větší podíl úsilí a podílu na hře, zbraní a vojenského rizika, a to se děje i v jiných oblastech: Jižní Korea, Austrálie. Doufáme, že letos za vlády Takaičiho uvidíme velká oznámení z Japonska… z Filipín. Takže takhle vidíme situaci tam. Samozřejmě se snažíme zjistit, zda je možné dosáhnout míru, ale také se musíme připravit na dlouhodobou budoucnost. 

VELVYSLANEC FROMAN: Jak říkáte, NDS uvádí modernizaci. Zákon ji stanoví jako strategickou prioritu, a přesto programy Sentinel výrazně překračují rozpočet, zpožďují se i s dalšími programy. Co vám to říká o stavu naší obranné průmyslové základny a o tom, jaké změny a reformy, které zde lze pozorovat, přinášejí zlepšení? 

NÁMĚSTNÍK MINISTR COLBY: Myslím, že víte, že není chybou, že Národní bezpečnostní strategie, Národní obranná strategie, vyzývá k celostátní mobilizaci naší obranně průmyslové základny, protože prezident, viceprezident i ministr v průběhu let velmi důsledně říkali, že musíme posílit naši obranně průmyslovou základnu, a na tom pracujeme od nástupu této administrativy. 

A historický požadavek na rozpočet ve výši 1,5 bilionu dolarů je jeho zásadní součástí. Jedním z bodů, které jsem jasně uvedl, je, že pokud chcete poskytnout munici spojencům a partnerům, jako je Ukrajina nebo Izrael nebo kdokoli jiný, tyto zbraně budou soustředěny v tom, co je nyní, myslím, Usmíření 4.0. Myslím, že to je kritický, kritický krok a právě tam bude financováno mnoho rámcových dohod. Takže víte, ať už jste republikán, demokrat, nezávislý nebo cokoli jiného. Všichni už několik let mluví o potřebě vybudovat tuto obranně průmyslovou základnu a posunout ji na další úroveň. Takže si myslím, že prezident, a samozřejmě si myslím, že my máme kapacity, které potřebujeme k podpoře prezidenta, nejen v Íránu, ale i jinde, k podpoře odstrašování odpuzováním podél prvního ostrovního řetězce, takže si tím věříme. Ale všichni si uvědomujeme, že musíme posílit základnu obranného průmyslu a samozřejmě součástí toho jsou i noví účastníci na trhu a levnější možnosti. 

Řeknu jednu věc, a myslím, že je to opravdu důležité. Myslím, že to byl admirál Bradley, kdo řekl, že nechceme bojovat jako Ukrajinci. To je opravdu důležitý bod, protože někdy vidím diskuse o tom, že budoucnost bude jen o dronech. Drony jsou samozřejmě důležité. Myslím, že v rozpočtu je přes 70 miliard dolarů na drony, dominanci dronů a boj proti nim. Ale když se podíváte na konec, nemohu zacházet do příliš detailů. Nelze podceňovat důležitost bombardérů dlouhého doletu B-21. A když se podíváte na schopnosti, které byly velmi, velmi efektivně poskytnuty proti Íránu, těžké bombardéry sehrály naprosto klíčovou roli. Pokud se podíváte na operaci Midnight Hammer, což byla neuvěřitelně úspěšná operace v loňském roce, kterou provedly útočné ponorky odpalující Tomahawky, těžké bombardéry a letadla páté generace, která je doprovázela. Takže je to v podstatě smíšený balíček, a myslím, že právě v tomto ohledu si rozpočet, který sestavil náměstek ministra Feinberg, zaslouží obrovské uznání. Takže to je kritická část. 

Druhou částí jsou spojenci a partneři a opět, v minulosti se o spojencích a partnerech hovořilo takovým obecným, trochu nadýchaným způsobem. A my říkáme, že vlastně potřebujeme. Ano, máme největší ekonomiky světa, nebo ne všechny, ale nejvyspělejší ekonomiky jako součást naší alianční sítě. Ale musíme to proměnit ve vojenskou a průmyslovou efektivitu, a to se teď děje. A chci zvlášť ocenit Němce. Prošli pozoruhodnou transformací a já jim dříve hodně dělal starosti, takže to ode mě vždycky neslyší. Ale v průběhu posledního roku a půl, zejména kancléř Merz a ministr obrany Pistorius, překročili stranické hranice a do roku 2029 dosáhli 4 %, myslím, že možná i více. Mimořádné. To je čtvrtá největší ekonomika světa. Jižní Korea se zavázala k 3,5 procentu, aby převzala primární odpovědnost za svou vlastní obranu na poloostrově. Také velmi významné. Vidíme další země ve Skandinávii, Norsku, Švédsku, Finsku. Dá se daří Dánsku. Nizozemsku. Takže vidíme skutečný impuls, samozřejmě, v Polsku. Takže to, co se zde stane, je samozřejmě to, že to povede k vojenské připravenosti, a generál (Alexus) Grynkewich a já velmi úzce spolupracujeme v rámci procesu modelování sil NATO a velmi úzce spolupracujeme na tomto přezkumu postoje NATO ve spolupráci s Mattem Whitakerem a mnoha našimi spojenci a lidmi na Hillu a tak dále v rámci meziresortní spolupráce. 

Ale cílem je zajistit, aby tyto investice byly efektivní. A před pár týdny jsem vytvořil malé vlákno na Twitteru o středních mocnostech, které vyvolalo trochu… Ale pointa, kterou jsem se snažil říct, nebyla brzdit lidi v investování do obranného průmyslu. Naopak, spíše chci říct, že když jsme zelení – naši spojenci, ať už jste v Německu, Japonsku, Jižní Koreji nebo Polsku, ujistěte se, že investujete do věcí, které přinášejí vojenskou hodnotu, protože víte, že nikdo nebude mít větší zájem o to, abyste dostali vojenské dodávky, než když žijete ve východní nebo severní Evropě, že? Nebo pokud žijete podél prvního ostrovního řetězce, to je opravdu důležité, a nepohlížejte na investice do obranného průmyslu jako na jakousi strategii středních mocností, která nefunguje a je nereálná. Povzbuzujeme země, aby dělaly více. Povzbuzujeme země, aby si osvojily své kapacity. To dává smysl. Je to naprosto rozumné. Ale pojďme to udělat společně a to bude další součástí strategie průmyslové základny. Když se podívám na pár let dopředu, představím si velmi světlou budoucnost. Pokud máte německou automobilovou ekonomiku, která je pod velkým tlakem, a vy o tom víte víc než já, Michaele, můžou nám hodně pomoci, víte. A to je výhodné pro všechny. Je to vzájemně prospěšný vztah, který není založen na prázdných frázích, ale na vzájemném vlastním zájmu. A charakteristickým znakem této administrativy je, že pokud se náš vztah více zakládá na vzájemném vlastním zájmu, bude trvalejší. Bude odolnější. Bude stabilnější. Bude zahrnovat mnohem méně spojenců, kteří budou požadovat teologické závazky nebo podobné věci, a mnohem více „pojďme“. A to se opět vrací k modelu NATO 1.0. Winston Churchill, Konrad Adenauer a Charles de Gaulle nechtěli, aby se jejich země staly závislými zeměmi. Šinzó Abe nechtěl, aby se jeho země stala závislou zemí, chtějí se stát partnery. Chceme jim pomoci stát se partnery. To nás všechny postaví do mnohem lepší pozice. 

VELVYSLANEC FROMAN: V oblasti šíření jaderných zbraní došlo k mnoha změnám. Pane Midnight Hammere, zmínil jste se, NDS hovoří o Severní Koreji. Zmiňovalo se o denuklearizaci poloostrova, stejně jako to dělaly předchozí strany. Hovoří se o řízené koexistenci. Právě byla oznámena saúdskoarabská dohoda 123, potenciálně s obohacováním uranu. K tomu existují určité otázky. A pak k vašemu poslednímu bodu, Evropa, Japonsko, další, Korea otevřeněji hovoří o tom, zda by měly mít jaderné zbraně. Jak vypadá budoucnost režimu šíření jaderných zbraní? A kdybyste měl křišťálovou kouli, kdybyste se podíval na 20 let dopředu, kolik dalších jaderných mocností byste očekával? 

NÁMĚSTNÍK MINISTRY COLBY: No, o tom bych se neodvážil spekulovat. Naším postojem je stále silně odrazovat od a oponovat přátelskému šíření jaderných zbraní. Chápu vaše argumenty. Řeknu toto: absolutně nejdůležitější věcí, kterou můžeme na straně ministerstva války udělat, abychom zajistili, že nebudou vyvíjeny takové tlaky na přátelské šíření jaderných zbraní, je zajistit, abychom měli důvěryhodné, racionální jaderné možnosti, které by prezident Spojených států, který přijme jednoduchý princip normálního člověka se zdravým rozumem, skutečně realizoval. A myslím si, že to je něco… proto to, co děláme v přezkumu jaderné strategie, admirále [Correlle], můžete mě později opravit, pokud s mnou nesouhlasíte, pane, prosím, je, že se snažíme zajistit, abychom tyto možnosti rozšířili tak, abychom prezidentovi dali možnosti, včetně možností protisíly, strategických možností protisíly, které skutečně zahrnují, a já to vysvětluji logiku. Je to v obranné strategii, ale také v mých projevech na Národní válečné akademii. Víte, podpora popírání obrany, upřednostňování řízení eskalace. Znovu opakuji, neříkám to s nějakou lehkovážností, překročení jaderného prahu by byla titánská historická katastrofa. Nikdo se na to nedívá s ničím jiným než s tou nejvážnější myslí, ale pokud se to stalo, aby to bylo důvěryhodné, myslím, že to tomuto publiku nemusím říkat. Aby to bylo důvěryhodné, racionální a účinné na potenciálního protivníka, musí věřit, že existuje nějaký smysl, ve kterém bychom to měli použít. 

A jak už někdo řekl, myslím, že ředitel (nesrozumitelné) řekl, že je to prezidentovo rozhodnutí, že? Takže se musíme ujistit, že prezidentovi můžeme dát racionální možnost z hlediska nákladů a přínosů, která by prospěla americkému lidu, a to je to, na co se vlastně díváme. Protože víte, co je koneckonců rozšířené odstrašování? Zmínil jste deštník. Deštník není technický termín používaný ministerstvem války, vládou Spojených států. Víte, rozšířené odstrašování jsme používali už za studené války, Herman Kahn mluvil o tomto odstrašování druhého typu. Je to těžší, protože, že? Myslím, prostě přirozeně. A za studené války je to jiná věc. Nechci studenou válku oslavovat, ale zvládli jsme 40 let intenzivní strategické konkurence bez velké války, což se počítá jako úspěch. Myslím, že jednou z věcí na konverzaci o studené válce je, že jste mohli přímo mluvit o složitých problémech, ukázat na ně prst a pokusit se je vyřešit. Takže když se podíváte zpět na flexibilní reakci, je to proto, že lidé v Radě pro zahraniční vztahy a dokonce i někteří lidé v Eisenhowerově administrativě si uvědomovali, že masivní odvetná politika nebude důvěryhodná, jak se myslím zmínil generál Zelman, když Sověti získali schopnost druhého úderu, když nasadili ponorky třídy Yankee, když přešli na raketové motory na tuhá paliva atd. Je to tak? Dobře, vidíme, kam to směřuje. Takže tohle předběhneme. Některé nápady budou příliš, trochu šílené. Některé, jak víte, jste si rozpracovali. Ale v podstatě jste se přesunuli do světa flexibilní reakce, což je víceméně racionální možnost, ale v průběhu následujících 10-20 let jsme se zlepšili v jaderných možnostech. Víte, v 80. letech bylo hodně práce, abychom se pokusili zajistit, aby SAC (Strategické vzdušné velení) a společná cílová buňka zde v Omaze poskytovaly možnosti, které se liší od sebevraždy nebo kapitulace, jak to vyjádřil Henry Kissinger. Také konvenční síly. Bylo uznáno, že jsme v 50. letech za prezidenta Eisenhowera zašli příliš daleko, když jsme se spoléhali na jaderné síly. Můžeme diskutovat o tom, zda to byla pro danou dobu správná strategie, ale říkali jsme, že musíme obnovit konvenční síly, a to byly síly, které, jak se tomu říká, druhé ofsetové síly, které vedly k válce v Perském zálivu a k dnešním konvenčním silám. 

Myslím, že když mluvíme o problémech, o kterých mluvíš ty, Michaele, podívejme se, kam to směřuje, kam by to mohlo zajít, a řekněme si: Jak se tomu vyhneme? Částečně se jedná o diplomacii, na které budou pracovat Chris Yeaw a Tom DiNanno, dále ministerstvo zahraničí a Rada národní bezpečnosti (NSC). Naším úkolem ale je říct, že budeme mít vojenskou strategii, kterou by dávalo smysl skutečně uvést do praxe. Vždyť co jsou to vzdálené sázky? Koneckonců, něco se děje na druhé straně světa, a když tomu čelíte, pokud by prezident, nedej bože, stál před takovým rozhodnutím, musí to stát za to. A my tento problém vidíme, takže bychom ho měli předvídat. 

To je ten způsob myšlení. A když tedy provádíme tuto revizi, není to proto, že bychom řekli: „Aha, potřebujeme tuhle nebo tamtu zbraň.“ Opět, z hlediska rozvoje sil, víme, co do značné míry víme, a nejde o taktické zbraně ani o strategické zbraně. Jde o to, abychom poskytli soubor možností, které jsou v souladu se strategií, které přispívají k obraně proti odepření, které přispívají k příznivému zvládání eskalace, které jsou pro běžného člověka racionální z hlediska nákladů a výnosů a tak dále. 

VELVYSLANEC FROMAN: Dovolte mi, abych se zmínil o několika otázkách, které zaznívají z pléna, a některé z nich zde zkombinuji. Mnoho z nich se ale týká našich spojenců a partnerů. Co mohou evropské mocnosti nebo spojenci NATO udělat pro zvýšení jaderného odstrašování aliance a co by vzhledem k bezpečnostní situaci v Evropě mělo být v budoucnu směrem k větší jaderné triádě? 

NÁMĚSTNÍK MINISTRY COLBY: Takže bych vlastně řekl, že nejlepší věc, kterou mohou Evropané udělat pro jaderné odstrašování, je investovat do svých konvenčních sil v souladu s tím, co generál Grynkewich nazval svou teorií, kde máme stejný názor, a to proto, že Spojené státy se jasně vyjádřily. Já jsem se jasně vyjádřil. A co je důležitější, pan ministr se jasně vyjádřil, že jaderné odstrašování budeme i nadále rozšiřovat na NATO. Největším problémem by bylo, kdyby existovaly konvenční mezery, které by se daly zneužít, a pak by soupeř začal používat jakýsi vyrovnávací přístup, který by nás postavil do velmi, velmi nevýhodné pozice. A tak klíčovou věcí, s ohledem na všechny požadavky, kterým čelíme globálně, je, aby se evropští spojenci dramaticky pohnuli, zvýšili výdaje v souladu s haagským summitem, na kterém prezident historicky dokázal závazky získat. A zde, a opět, se to trochu vrací k věci se středními mocnostmi. Nejde o to, aby každý udělal 5 % a koupil si vlastní, víte, domácí stíhačku páté generace. Jde o splnění požadavků generála Grynkewiche jako vrchního velitele spojeneckých sil. Je to samozřejmě také velitel EUCOM, ale koneckonců je to on, kdo je zodpovědný za boj proti NATO jako jednotné síle, jako mezinárodní síle, má jasnou představu. Jsme velmi shodní. Hodně jsme o tom mluvili. Vím, že jsme hovořili s ministrem a evropskými lídry, Mattem Whitakerem a dalšími, abychom se ujistili, že mají správný přístup. Chceme zajistit, abychom byli co nejefektivnější při vytváření pohotovosti, bojově spolehlivé pohotovosti a co nejrychlejšího nasazení v souladu s touto teorií, a poté s průmyslovou kapacitou, která to podpoří.

A pak bych řekl, že spojenci by měli spolupracovat, a tohle jsme také udělali. Měli jsme schůzku v Bergenu v Norsku v USA, kterou zorganizovali a hostili Norové. Setkali jsme se na ní asi půl tuctu klíčových spojenců, kteří se skutečně hýbou a plní objektivní soubor standardů a výše svých výdajů. Jsou na jasné cestě k co nejrychlejšímu dosažení cíle 3,5 %. Mají průmyslový rozsah a chtějí se pustit do práce. A jsou v souladu se silným a jasným, ale tichým přístupem, který administrativa obecně prosazuje. A myslím, že je to jistě i přístup generála Grynkewiche. A myšlenkou je vytvářet menší koalice. Myslím, že právě v tomto ohledu měla minulá administrativa velký zájem o multilateralismus. Řekl bych, že skoro jen pro jeho samotné zájmy. Bylo to, jako by šlo o multilateralismus. Možná jsem trochu nespravedlivý, ale nemyslím si to. 

Zatímco si myslím, že na multilaterální vztahy se díváme jako na pokus o řešení konkrétního problému. Víte, diplomacie FOMO (strach z promeškání) je skutečná věc, kterou jsem se naučil za poslední rok a půl – strach z promeškání diplomacie. Lidem na tom záleží a měli by, protože se budeme stěhovat ven. Jdeme do zemí, které se stěhují nejrychleji. Budeme se snažit je propojit. Budeme se snažit dát jim co nejlepší přístup k americkému průmyslu a tak dále, budovat a spolupracovat. A tak si myslím, že země jako Německo, země jako Polsko, mají obrovskou příležitost, zvláště pokud se společně rozšiřují. To je to nejlepší. Pokud máte silnou evropskou obranu proti popírání, kterou lze rychle nasadit na východní frontu nebo křídlo, v závislosti na tom, na které straně v této debatě stojíte, pak Spojené státy stále mají, stále… budou mít velmi moderní schopnosti, strategickou úroveň, schopnosti v prostoru operací, omezené možnosti atd., stejně jako naše vlastní konvenční síly a globální schopnosti, které poskytují naše ozbrojené síly, to bude velmi účinný a konzistentní odstrašující prostředek. Vrátíme-li se k Harmelovu modelu, silná obrana, jasně obranná aliance určená k odstrašení a také ochota k zapojení. 

VELVYSLANEC FROMAN: V kontextu Evropy jsme hovořili o důležitosti modernizace NATO. A co aliance v Asii a Tichomoří a Indo-Pacifiku? Jakým vývojem by měly projít a měly by se spojit v nějaké multilaterální, bilaterální, ať už to nazvete jakkoli, alianci, která by mohla dále koordinovat činnost v některých z těchto bilaterálních regionů?

NÁMĚSTNÍK MINISTRY COLBY: Myslím tím, že způsob, jakým se na věci díváme v ministerstvu války, je zaměřený na výsledky. Takže víte, že k vybudování těchto multilaterálních struktur je zapotřebí spousta práce, úsilí a politického kapitálu a není vždy jasné, kolik z toho plyne, zejména na vojenské úrovni. Takže jsme, víte, flexibilní realisté, jak říká Národní bezpečnostní strategie. Díváme se na vojenskou realitu, díváme se na geografii, díváme se na zájmy a snažíme se na základě toho sladit. A proto existují určité kontroverze, že nepodporujeme země, které chtějí plout napříč zemí. Dobře, to je vaše suverénní výsada. Ale pokud se nás ptáte, co si myslíme, a říkáte, že víte, že potřebujete více času, pokud jste v Evropě, pak naše rada zní: zaměřte se na své vlastní sousedství. Tam nejlépe využijete své vzácné vojenské peníze. Uznáváme, že vám bude na Evropě záležet více. To je tak nějak základní. Pokud se vrátíte k tomu, co řekl prezident, pane ministre, víte, to je náš způsob myšlení. Takže je ať se soustředí tam, kde jsou jejich zájmy nejvíce zapojeny. Podobně v Indo-Pacifiku máte naše spojence a partnery rozmístěné po obrovském území. Mají odlišnou historii. Nejsou historicky propojeni. Takže jsme otevřeni spolupráci na minilaterální úrovni. Osobně jsem cítil, že v posledních několika letech se kolem minilaterálních záležitostí objevilo hodně pěny. Ale nesouviselo to se skutečným vojenským průlomem. Myslím tím, že dvě země podepsaly SOFA (Dohodu o statutu sil). Je to hezké, ale o kolika vojácích mluvíme? Na to se soustředíme. Jsou vojáci připraveni? Jsou relevantní pro plán? Takže způsob, jakým se na to díváme s našimi spojenci a partnery, kam vkládáme svůj kapitál, je říct: pojďme dál. V případě Jižní Koreje samozřejmě vláda na levici jedná s vládou na pravici. Ale pokud jde o otázky, kterými se zabýváme, a vím, že ve vztahu panuje napětí i jinde, ale v otázkách obrany říkáme, že chtějí převzít větší odpovědnost. Mají všeobecnou brannou povinnost. Mají velkou stálou armádu. Zavazují se k 3,5 (procentům). Zaškrtnuto. Jsou ochotni převzít primární odpovědnost za konvenční obranu Jižní Koreje proti Severu. Zaškrtnuto. Správně. Dobře. Je toho hodně. Pak můžeme spolupracovat. Můžeme toho společně udělat hodně. 

Japonsko. Japonsko je co do ekonomického rozsahu čtvrtou nebo pátou největší zemí světa. Tvoří naprosto nezbytnou součást prvního ostrovního řetězce. V současné době vynakládá na obranu 1,6 procenta HDP. Premiér Takaiči má v parlamentu historickou většinu a samotné Japonsko velmi otevřeně hovoří o tom, že čelí bezprecedentní situaci. Něco tu nesedí. Ale velmi úzce spolupracujeme s našimi dobrými přáteli a kolegy v Tokiu, abychom v tomto pomohli. Ale s napětím očekáváme, že Japonsko se postaví na odpor. To je sdíleno napříč celou administrativou. Zdůrazňuji, že s napětím očekáváme, že se Japonsko postaví na odpor. Víte, chápeme, že mají historii. Německo má historii. Během zhruba roku se jeho závazek zvýšil z přibližně 1,5 procenta, možná jednoho až 1,5 procenta, na závazek čtyř až pěti procent. Změnili ústavu. Dluh v Německu samozřejmě nese mnoho těžkých vzpomínek. Uvolnili dluhovou dohodu. Změna je možná. Změna je nezbytná. 

Víte, s Australany si vedeme dobře. V roce 2025 jsme provedli revizi AUKUS. Náš názor, názor ministra, můj názor. Vyšli jsme z toho silnější. Máme jasnější očekávání. AUKUS, jak řekl prezident, nasadili jsme naplno vpřed. Má realistickou cestu vpřed, které všichni rozumí. Všichni chápou, jak důležité jsou naše ponorky. Neříkám to jen tak. Jsme tady na pozvání admirála Corrella. No, opravdu jsou neuvěřitelně důležité. Nemáme lepšího spojence než Australany. Teď jsme všichni na stejné vlně. Usilovně pracujeme na zvýšení produkce ponorek. Dosáhli jsme velkého pokroku v oblasti SRF WEST. Víte, naše soukromé dialogy jsou velmi intenzivní, a na druhou stranu, to je další věc, kde se méně zajímáme o to, čemu říkáme „paví tvář“, než o to, co se tam skutečně děje. Skvělé, příští týden jedu na týden do jihovýchodní Asie. Zastavím se v Manile, tam máme neuvěřitelný vztah s prezidentem Marcosem a jeho týmem. Obrovský pokrok, velký pokrok s mnoha regionálními partnery. V Indonésii jsme dosáhli velkého pokroku. Máme dobré vztahy s vládou. Hodně z toho spočívá v přijetí, řekl bych, realističtějšího a pragmatičtějšího přístupu. Samozřejmě budeme mít rozdílné názory, ale nebudeme k jihovýchodní Asii zaujímat jakýsi rigidní, víte, takový inkviziční přístup. Budeme se orientovat na zájmy. Indonésie bude jednou z deseti nejvýznamnějších ekonomik světa. S takovou zemí se musíte zacházet s respektem. Musíte s nimi jednat tak, jak jsou. Můžeme mít rozdílné názory, ale musíme také podobně spolupracovat v Thajsku, Vietnamu, budu v Kambodži, takže víte, v Malajsii. To je přístup, který volíme. 

A ve skutečnosti vidíme velkou rezonanci. Říkám Číňanům toto. Uslyšíte ode mě přímo totéž, co říkám jinde. Tón může být trochu jiný, ale budeme silní. Budeme mít odstrašení popíráním. Ale cílem je stabilita. Cílem není změnit status quo – jak řekl ministr Rubio a prezident: “O to se nesnažíme.” Víte, ale dobré ploty dělají dobré sousedy. Jednáme s respektem. Máme velký respekt k čínskému národu a snažíme se pochopit jeho cíle stát se opět velmocí ve světě. Můžeme se s tím vypořádat z pozice příznivé rovnováhy sil. Naším úkolem je zajistit, aby to bylo z vojenského hlediska naprosto jasné. Tohle není manichejská věc. Vždycky zmiňuji jiného chlapíka z Rady pro zahraniční vztahy: Vždycky chodím a říkám, že nejsme John Foster Dulles. Nejsme Bandungská konference a odmítáme podat ruku Čou En-lajovi. Nenutíme vás, abyste si vybrali jednoho z těch druhých. Uznáváme, jak se věci mají. Vidíme věci jasně, ale to je pro svět velmocí seriózní diplomacie. Z toho jsme se dostali v minulé generaci. Jsme v tom zase zpátky. 

VELVYSLANEC FROMAN: Zdůraznil jste důležitost konvenčního odstrašování v indicko-pacifické oblasti, ale vzhledem k tomu, že Čína investuje více do taktických jaderných zbraní, jaká je podle vás rovnováha mezi investicemi, které si pro nás můžete dovolit, mezi konvenčními a jadernými schopnostmi? 

NÁMĚSTNÍK MINISTRY COLBY: Ano, myslím, že jaderné zbraně jsou neuvěřitelně důležité. Je obtížnější, než se na první pohled zdá, použít je k donucovacím nebo nátlakovým účelům. Jedním z důvodů, proč Číňané jaderné zbraně zřejmě vyvinuli, je ten, že měli pocit, že jsme proti nim do jisté míry agresivně používali jaderné vydírání, jak to tvrdili, Korea a během krize v Tchajwanském průlivu v 50. letech. O tom se vždycky vedou historické debaty, ale víte, my i Čína máme jaderné zbraně, takže nikdo nebude v pozici, kdy by mohl absolutně dominovat. Myslím, že to byl Schelling, kdo použil analogii… analogie byla dva štíři v lahvi. A oba, víte, můžeme mluvit o tom, čí zájmy jsou v sázce více podél prvního ostrovního řetězce. Číňané si samozřejmě velmi jasně uvědomují, že mají velmi hluboké zájmy. Vždy jim připomínáme, že jsme tichomořskou mocností již 200 let. V Kantonu a Hongkongu v Číně bylo v prvních stoletích vybudováno mnoho velkých amerických jmění. James K. Polk zřejmě přemýšlel o přístupu na čínský trh, když chtěl dobýt Kalifornii. Byli jsme na Havaji a Samoi, v rámci „otevřených dveří“, v rámci otevírání Japonska. Takže představa, že Amerika je jako vetřelec v Asii, prostě není vážná. Indo-pacifický region je také největším trhem na světě a my se ho budeme účastnit čím dál častěji. Takže tam budeme, ale budeme mít strategii a silovou pozici, která je racionálně propojena s tímto zájmem, je velmi důležitá. Ale v konkrétních případech, víte, neexistenční.

Myslím, že to, co děláme, a to je kritický bod, je, že máme jakousi strategii popírání na geopolitické úrovni, která se týká rovnováhy sil. Takže jsme proti tomu, aby se kdokoli choval hegemonicky. A tohle jsem mimochodem zmínil i minulý měsíc v Cuscu v Peru, a to, že se nesnažíme stát se, víte, nesnažíme se ovládnout všechny na západní polokouli. Chceme země, které se mohou samy postavit na nohy a převzít odpovědnost. Jsme Amerika. Jsme obrovská země, krásná země. Máme spoustu území. Máme, víte, všechny tyhle věci. Jsme hrdí na to, že máme vlajku vysoko vlající, kdekoli můžeme, ale také máme největší trh na světě, nejlepší měnu atd. Jsme říší svobody sama pro sebe, jak citovali zakladatele. A pointou je, že tam v Pacifiku toto poselství skutečně rezonuje. Takže se snažíme komukoli zabránit v tom, aby se stal hegemonicky, a proto to děláme proti Japonsku ve druhé světové válce. Nechtěli jsme, aby se Japonsko stalo dominantním nad sférou společné prosperity Velké východní Asie. 

Ale také na vojenské úrovni je naším cílem popírání. Čína tedy podniká historické budování armády, které je neuvěřitelně působivé a odráží obrovskou průmyslovou kapacitu a ekonomickou sílu, kterou nashromáždila. To je jedna věc. Na druhou stranu, pokud mluvíme o vojenských nepředvídatelných událostech, nedej bože, naším cílem je se jim vyhnout. Ale čelí velmi, velmi náročnému vojenskému problému, zejména proto, že se snaží… dělají to způsobem, který by nás přímo ovlivnil. Snaží se promítat vojenskou sílu vzduchem i vodou, což tváří v tvář odhodlaným, schopným a vysoce rozvinutým protivníkům, a pokud by se to týkalo nás, zejména, a samozřejmě, pokud se na nás díváte jako na mocnost v průběhu času, je to trochu filozoficky náročné, takže mi promiňte, ale myslím tím, že naše nejlepší schopnosti jsou, víte, vysoce kapitálově náročné technologie. 

Myslím, že když se podíváte na naši ponorkovou sílu, je nejlepší na světě, a to neříkám lehkovážně. Je to naprosto zničující a je to produkt technologie. Ale je to také produkt téměř 100 let staré. Myslím, 80 let zpět do druhé světové války, kdy se nejedná o neustálý, neustálý, stálý trénink, učení a zdokonalování a Hyman Rickover, a to vše nelze rychle replikovat. A pokud se podíváte do námořní oblasti, budete se potýkat s naší ponorkovou silou, a to bude velmi, velmi, velmi nebezpečné. Totéž platí pro naše letectvo. Víte, pokud máte co do činění s našimi mezikontinentálními balistickými raketami, ale také s našimi pilotními schopnostmi bombardérů, našimi schopnostmi páté generace. Myslím, že když se podíváte, víte, F-35, jak tomu rozumím, prokázala svou zdatnost v nedávných operacích na Blízkém východě. To jen posiluje hodnotu, ale také životaschopnost dosažení vzdušné převahy v místech, jako je Evropa. Pacifik je samozřejmě geograficky náročnější. Ale myslím si, že pak vymezujeme, co se snažíme udělat, když říkáme, že je to jako vyhrát bitvu o Británii. Tohle není, víte, pochod na Berlín v roce 1945. Jediné, co musíme udělat, je zabránit komukoli v překročení vodní plochy a udržování operací tváří v tvář odhodlanému odporu. To je velmi praktický cíl. 

Armáda a námořní pěchota hrají velmi důležitou roli. Dovolte mi zdůraznit: jedná se o společnou schopnost a myslím, že vidíme, jak se mnozí z vás vracejí k silám nyní v roce 2030 a k úsilí velitele (námořní pěchoty), generála Smitha, které se nyní velmi snaží přizpůsobit námořní pěchotu této oblasti a tomuto typu boje, stejně jako s armádou. Generál (Christopher) Laneve, který vynakládá skutečné úsilí, generál Charlie Flynn, když byl také velitelem tichomořské armády. Takže si myslím, že vidíme, jak se to děje. Vidíme, že se jedná o dosažitelný cíl, který je vojensky životaschopný a doufejme, že by vedl k míru. A je to zcela v souladu s respektujícím, vyváženým mocenským vztahem, slušným mírem s Čínou, v němž může Čína dále růst, může dále rozšiřovat své ekonomické aktivity atd. A pak můžeme tuto rovnováhu najít mírovou cestou. 

VELVYSLANEC FROMAN: Můžete hovořit o vztahu mezi strategickou obranou, jako je Zlatá kupole, a odstrašováním v prostředí třístranných velmocí s jadernými zbraněmi? 

NÁMĚSTNÍK MINISTRY COLBY: To je skvělá otázka a vím, že se jí věnuje velká pozornost. Měl jsem o tom velmi dobrý rozhovor s generálem (Michaelem) Guetleinem a byl jsem velmi – neměl bych říct spokojený. Ale byl jsem velmi přesvědčen, že o tom přemýšlejí velmi chytře a jsou si vědomi účinků druhého a třetího řádu. Myslím tím něco, o čem jsme s Robem mluvili, a jsem na to hrdý. Když procházíme tímto přezkumem jaderné strategie, není to něco, u čeho bychom si nebyli vědomi dopadů na rudou, jak tomu říkáme. Ve skutečnosti naopak, jsme, řekl bych, velmi, velmi naladěni na to, jak druhá strana bude vnímat, nebo by potenciálně mohla vnímat jak vývoj sil a postoje, rétoriku, ale také, víte, možnosti a kapacity nasazení. Znovu, neříkám, že bychom je vyloučili, ale myslím, že jedním z charakteristických znaků dobrého myšlení a dobré strategie je, že byste měli zvážit, jak váš soupeř nebo potenciální soupeř zareaguje na to, co uděláte, zejména v průběhu času. Je to taková iterativní hra a musíte se ujistit, že váš krok je koncipován tak, aby vás dostal do lepší pozice. 

Abych použil příklad, myslím, že z knihy, která vyšla před pár 10 nebo 20 lety. Nechcete přece situaci jako v 80. letech, kdy máte Sověti systém Perimetru, systém Mrtvé ruky, který je v podstatě takový, že i když uspějeme v tom, o čem mluvíme, povede to ke katastrofální masivní odvetě, že? Takže i když dosáhneme našeho zdánlivého cíle, bude to, jak řekl prezident Kennedy, popel v ústech vítěze. Takže si myslím, že je to něco, co prostě chceme, co může, ale nemusí existovat. Víte, ostatní mohou v dnešní době spekulovat. Ohlížejí se zpět do minulosti. To je něco, o čem chcete říct, dobře, neříkáme, že jsou to dobří lidé sami o sobě, ale máme co do činění se Sovětským svazem. Mají tyto schopnosti. Pokud nasazujete systém Pershing, pokud používáte systém Able Archer, musíte pochopit, jak to dopadne… a pak si vypočítat tu rovnováhu rizik. A mohu říci, že tato administrativa je na tyto rovnováhy velmi dobře naladěna. Myslím tím, že máte historický vojenský, víte, rozpočet, historický pokus o mobilizaci naší národní obranné průmyslové základny, ale zároveň realistické naladění na reakce nejen našich spojenců a dalších, ale i na rudou. 

VELVYSLANEC FROMAN: Jedním z největších problémů, které se objevují, jsou nově vznikající technologie, umělá inteligence a kybernetická bezpečnost, ale i my vidíme, jak se drony používají v ukrajinsko-ruském konfliktu způsobem, který zasahuje ruské strategické bombardéry. Jak si myslíte, že se zde ve STRATCOMu velmi zaměřujeme jak na naše odstrašování, tak i na naše komunikační schopnosti v oblasti jaderné kontroly? Jak si jste jisti, že se vypořádáváme s hrozbami nově vznikajících technologií pro naši schopnost plnit tuto odstrašující misi? 

NÁMĚSTNÍK MINISTRY COLBY: Jsem si jistý, že lidé, kteří jsou za to zodpovědní, k tomu přistupují s potřebným smyslem pro naléhavost a vážnost. Takže, a vím, myslím, že někdo v minulém panelu řekl, že víte, že máme nejlepší lidský kapitál na světě, tady v této zemi, bez chvástání, a co naše technologické společnosti a tak dále jistě dokážou. Ale myslím, že jsem to říkal hodněkrát, a to je něco, v čem jsem se pravděpodobně ve svém myšlení za poslední desetiletí vyvinul. Technologie je nezbytná, ale technologie je jen částí – také postoje, nasazení sil, víte, osvědčené postupy, tyto věci. Podívejte se na ponorkové síly. Skvělý příklad. Neuvěřitelná technologie, neuvěřitelné způsoby fungování a profesionalita. To a víte, myslím, že bombardovací síly by také spadaly do této kategorie v mnoha ohledech. Je zajímavé, že to zmiňujete, Michaele. Myslím, že je to oblast, kde se mé myšlení, pravděpodobně spíše na mikroúrovni, vyvinulo. Ale na makroúrovni si myslím, že to byl v jistém smyslu skutečný důkaz toho, že jsme se museli připravit na omezenou válku. Takže už mnoho let o tom soukromě mluvím o důležitosti přípravy na omezenou válku. A lidé dlouho říkají: „Jo, to se nestane, protože byste se do takovéhle situace typu „oko za oko“ nedostali, nebo ne „oko za oko“, ale nemohli byste se dostat na tuto středně vysokou úroveň eskalace, protože v tom okamžiku se věci vymknou kontrole a bude to konec světa.“ Myslím, že to nedává smysl. Myslím, co se děje hluboko v Rusku, kdybyste seděli a sledovali ten rok 1985, řekli byste si: „Páni, tohle je potenciálně (slyšitelné). Myslím, že generál (Richard) Zellman zmínil za starých časů, že pokud někdo zaútočí na satelit, lidé si mysleli, že to povede k jaderné válce. To ale není přesně to, co Ukrajinci dělají, víte, provádějí operace hluboko na ruském území, které ovlivňují i ​​jejich strategické kapacity, a pak vidíme ruskou reakci a obě strany velmi dobře kalibrují své reakce. Podívejte se například na útoky na lodní dopravu v Černém moři, nebo se podívejte na kampaň, vzájemně velmi tragickou, samozřejmě leteckou a raketovou, převážně raketovou a dronovou kampaň. Myslím, že hlavním ponaučením pro nás je opět to, abychom nebyli kladivem a hřebíkem, ale abychom měli věrohodný plán, který ne… ‚no, když se dostaneme do tohoto bodu, vyhodíme do povětří svět, nebo víte, zlikvidujeme je, problém vyřešen.‘ Ne, ne, ne, protože realisticky, nedej bože, kdybychom se ocitli v takové situaci s velmocí s jadernými zbraněmi, co vidíme na Ukrajině, je to, že se věci mohou dostat docela vysoko na tom žebříčku a stále být docela kalibrované. 

Myslím, že tohle mě vlastně zarazilo, a v ruském systému panuje určitý tlak kritiky, která se domnívá, že se stali příliš vypočítavými. Nechtěl bych to podporovat. Ale myslím, že víte, máte také pocit, že lidé mluví o mimořádných ztrátách Rusů. Podle ruských historických měřítek to nutně není na krajním konci. Prezident Putin samozřejmě ztratil svého bratra při obléhání Leningradu a tak dále, takže si to velmi intenzivně uvědomují. 

Ale myslím, že si z toho odnáším to, že jakkoli je strategické odstrašení zásadní a máme ten základní druhý úder, tu zaručenou ničivou kapacitu, potřebujeme mít také věci, ať už jde o schopnosti v operačním prostoru nebo strategické schopnosti, to je věc kontroly zbrojení, která sahá až k definicím. Zaměřujeme se méně na dostřel zbraní a více na racionálně použitelné, omezené možnosti, které nám prospívají a mají šanci příznivě zvládnout eskalaci a nedostat nás do neúprosné spirály.

VELVYSLANEC FROMAN: Takže poslední otázka, pro vás snadná: Jaké jaderné hrozby se nejvíce obáváte, pokud by nastal mír (nesrozumitelné)

NÁMĚSTNÍK MINISTRY COLBY: Řekl bych, že mám velké obavy. Nejničivějším výsledkem by samozřejmě byl masový útok proti Spojeným státům jadernými zbraněmi. Nemyslím si, že vidíme důkazy o tom, že by strany, které by mohly proti Spojeným státům uplatnit takovou hrozbu, ji provedly, protože důsledky by pro ně byly jistě příliš velké. A proto k tomu neexistuje žádný racionální důvod. Takový úder z čistého nebe. 

Čeho bych se obával víc, je regionální válka. A tohle je ta zpráva z dnešního rána. Tak nějak jsem to pochopil, ale obecně se to odrazilo v některých věcech, se kterými bych se hádal. Ale, ehm, je to regionální válka, druh lokální války, konvenční války, která by mohla mít lokální použití, nedej bože, jaderných zbraní, které by se mohly odtud vyhnout, jak se to bude rozšiřovat ven. A zejména zde je opravdu nutné vidět, jak Red o věcech uvažuje, nenechat se tím zastavit, ale říct, že rozhodovací prostor v tomto ohledu by mohl být velmi omezený. Takže jednou z věcí, kde se opět vidíme, jak skutečně rozšiřujeme rozhodovací prostor prezidenta, jsou věci, které bychom se mohli připravit udělat, i když si nemyslíme, že by to nutně byl totální útok, druhá strana by si mohla myslet, že by to byl totální útok, a jejich reakce by byla mnohem větší, než očekáváme, a to by velmi rychle vedlo k neuvěřitelně napjaté situaci, která by téměř z definice nebyla v našem zájmu. 

Takže se tomu musíme vyhnout. A tak je součástí (nesrozumitelné) dovednosti s touto jadernou strategií a možnostmi použití. Opět to neznamená odebírání prezidentovi možností. Jde o přidání věrohodných možností. Jde o to, jak se vzhledem k tomu všemu efektivně připravit na další válku, abychom se jí vyhnuli a dodrželi naše alianční závazky racionálním způsobem, který v tomto klíčovém okamžiku buď povede ke katastrofě, jejíž náklady budou zcela neúměrné tomu, o co bojujeme, nebo, což je pravděpodobnější, nezpůsobí, aby politické vedení řeklo: „Ne, to nechci dělat,“ a pak máte strategickou katastrofu, protože lidé říkají: „Byl jsem kalibrován na něco jiného.“ Myslím, že proto se na to hodně zaměřujeme. Musíme udržovat tuto základní strategickou schopnost zaručeného ničení samozřejmě vždy připravenou, ale potřebujeme mít něco, co se s ní spojí. 

A znovu zdůrazňuji, víte, prezident o tom hovořil velmi výmluvně a my máme, víte, stejný názor a tvrdě pracujeme. Cílem je mír a součástí toho, co se snažíme dělat, je být důslední. Myslím, že jednou z věcí, se kterými lidé ne vždy souhlasí, je to, co děláme, ale myslím, že jedna věc, ve které se opravdu snažíme být důslední, je to, co říkáme ostatním, víte, červeným, chcete-li, zeleným a modrým, je jiná tonalita, ale základní logika a strategie je v podstatě stejná. A myslím si, že ve světě jaderně vyzbrojených velmocí a dalších velmocí, které by se jaderně vyzbrojené stát mohly, se my jaderně vyzbrojenými stát nechceme. Je lepší být co nejjednodušší, aniž bychom byli zjednodušující. A být důslední. A lidé budou tak nějak vědět, co dostávají. 

A vlastně to, co vidíme ve druhém roce tohoto volebního období, zejména v Evropě a jinde, a doufejme, že stále více i v Asii, se projevuje i v Asii. Tyto země říkají: „Dobře, vím, co se snažíte dělat pod vedením prezidenta a ministra. Teď s námi spolupracujte. Dejte nám trochu času. Pomozte nám. Už s tímhle scénářem nebojujeme. Ale dosáhneme toho, o co se snažíme. To dává smysl. Je to trvalejší. Je to spravedlivější. Pojďme to udělat společně. To je skvělé.“ 

Proto si myslím, že pod vedením prezidenta, a víte, směřujeme k velmi zářivé budoucnosti z bezpečnostního hlediska, nemluvě o ekonomickém, a myslím si, že v tomto směru musíme prostě pokračovat. 

VELVYSLANEC FROMAN: Je mi velkou ctí být zde se STRATCOM a pokračovat v našem rozhovoru. Dovolte mi, abych se se mnou poděkoval ministru Colbymu za setkání s námi.     

Dobré odpoledne. Děkuji za milé představení.

Je mi ctí být zpět zde v ústředí NATO. Děkuji generálnímu tajemníkovi Ruttem za jeho štědrou pohostinnost.

Moje dnešní návštěva zde má za cíl promluvit s vámi a zároveň si od vás vyslechnout informace o našem důležitém přezkumu postoje k Evropě, který ministr obrany Hegseth oznámil na posledním zasedání ministrů obrany v červnu. Právě se nacházíme uprostřed tohoto přezkumu. V úterý jsem měl možnost navštívit Evropské velitelství Spojených států, kde se provádí velká část analýzy. Včera jsem měl také možnost navštívit Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě a vyslechnout si tam generála Grynkewiche a jeho štáb. Obě návštěvy byly mimořádně produktivní.

Mým dnešním cílem je poskytnout vám, našim spojencům, jasnou představu o našem strategickém a celkovém přístupu k této důležité iniciativě a poté vás požádat o zpětnou vazbu, která bude navazovat na diskuse, jež již probíhají mezi mnoha našimi týmy.

V první řadě doufám a věřím, že jsme v našem přístupu k odstrašování a obraně vůči našim spojencům v NATO byli jasní a konzistentní. V zásadě věříme, že aby NATO přežilo a skutečně prosperovalo, musí se změnit. Jednoduchým faktem je, že zastaralý model NATO 2.0 již pro naši dobu není vhodný.

NATO se místo toho musí přizpůsobit.

Tomuto říkáme NATO 3.0: obnovení aliance založené na flexibilním realismu, zaměřené na válečnou připravenost a určené k odstrašování, obraně a udržování míru v severoatlantické oblasti – a to i za podmínek simultánního působení, kdy naši spojenci nesou primární odpovědnost za konvenční obranu Evropy.

Jistě, ne všichni s touto potřebou změny a s tímto přístupem souhlasili. Věřím však, že všichni můžeme být hrdí na to, že jsme za posledních 18 měsíců dosáhli obrovského pokroku v dosažení širokého konsensu o potřebě NATO 3.0. Díky prezidentu Trumpovi a klíčovým lídrům, jako je generální tajemník Rutte, se Spojené státy i Evropa v podstatě shodují na tomto kritickém bodě: musíme NATO více zaměřit na válečnou připravenost, učinit ho vyváženějším a pragmatičtějším. Nejde o pomíjivý názor, ale spíše o strukturální a strategickou nutnost, zejména s ohledem na problém souběžnosti. Navíc to nejen prospívá americkému lidu tím, že NATO vyvažuje, ale je to také ku prospěchu Evropy, protože to učiní alianci udržitelnější a trvanlivější.

Téměř u všech spojenců NATO se diskuse nyní stočila od otázky, zda je to nutné, k otázce, jak nejlépe a co nejrychleji a nejefektivněji uskutečnit NATO 3.0. A přesně v tomto směru by se měla diskuse zaměřit na otázky načasování, rozvoje sil, alokace rozpočtu a řízení rizik. Právě tento druh pragmatické, strategické a realistické konverzace musí proběhnout a představuje zásadní a vítaný posun od téměř teologického zaměření, které charakterizovalo transatlantické vztahy až donedávna. Myslím, že lze jasně říci, že se jedná o obrovský pokrok oproti stavu, v jakém se diskuse odehrávala před pouhými dvěma lety, pokrok, který se některým zdál nemožný, ale od té doby se uskutečnil. Za to bychom měli být spokojeni.

Nemůžeme však usnout na vavřínech. Dosáhnout společného vnímání, že se NATO musí přizpůsobit modelu NATO 3.0, je zásadní, ale to je jen začátek. Představuje to uznání naší potřeby adaptace – ale není to adaptace samotná.

V tomto duchu jsme se na pokyn ministra Hegsetha pustili do přezkumu rozmístění a umístění amerických sil v Evropě.

Jak uvedl v červnu, půjde o skutečnou revizi, „která má zajistit, aby se NATO rychle a nezvratně pohybovalo směrem k vedoucí roli v Evropě, aby se ujalo primární odpovědnosti za obranu Evropy, aby zajistilo, že naše síly budou připraveny pro globální potřeby Ameriky, a aby se ujistilo, že náš přístup, umístění na základnách a přelety budou jasně vymezeny a zajištěny.“

Na pokyn ministra vedu tuto revizi v úzké koordinaci a hluboké spolupráci s generálem Grynkewichem.

Dovolte mi zdůraznit několik věcí ohledně toho, jak k tomuto přezkumu přistupujeme.

V první řadě postupujeme v duchu flexibilního realismu a strategické důslednosti, jak jste si jistě všimli v mandátu, který byl na začátku tohoto úsilí rozdán vašim hlavním městům.

Za druhé, děláme to proto, abychom podpořili a urychlili NATO 3.0, aby aliance lépe odpovídala době a strategickým požadavkům, kterým čelí Spojené státy i naši spojenci.

V tomto duchu naše týmy v posledních několika týdnech usilovně pracovaly na strategickém, širokém a důsledném přemýšlení o tom, jak přizpůsobit strategickou pozici Ameriky v Evropě době, ve které se nacházíme, a jak ji budeme směřovat do budoucna. Nejedná se o úzký přehled pouze o místech a základech, ačkoli ty jsou samozřejmě důležité. Spíše se jedná o pohled na naši strategickou pozici v širším smyslu, která má umožnit našim společným silám plnit priority stanovené v Národní bezpečnostní strategii a Národní obranné strategii. Podpoří, umožní a podnítí přechod k odolnější a silnější konvenční obraně kontinentu vedené Evropou, v souladu s původním a ušlechtilým účelem NATO. Cílem je, aby Evropané byli partnery, nikoli závislými – nejen, zdůrazňuji, pro naše dobro, ale i pro vaše, aby NATO mohlo vždy spolehlivě a účinně bránit Evropu, a to i v těch nejnamáhavějších scénářích.

V tomto úsilí nemáme žádný předem stanovený pevný cíl ani výsledek. Vycházíme však z několika výchozích bodů: priority našeho národa, jak jsou stanoveny v našich kanonických strategiích, se nacházejí na západní polokouli a v oblasti Prvního ostrovního řetězce, a to i přesto, že Evropa zůstává pro Spojené státy a alianci NATO klíčovou součástí evropské a atlantické bezpečnosti. Víme také, že naši evropští spojenci se mohou ujmout primární odpovědnosti za svou vlastní konvenční obranu a učinili historické závazky, aby se to stalo skutečností, což Alianci umožní efektivně bránit Evropu i v případě souběžných nepředvídaných událostí. Víme také, že naši spojenci mohou a budou vést v podpoře sebeobrany Ukrajiny a že to je velmi v souladu s vlastními úspěchy Ukrajiny na bojišti. Zároveň víme, že významná část rozmístění amerických sil v Evropě pochází z doby studené války. Dále víme, že Evropa je nejen důležitá, ale také představuje kritický uzel pro projekci americké vojenské síly ve prospěch nás všech, a to jak v tomto prostoru, tak i mimo něj, a pomáhá přispívat k obraně americké vlasti. To jsou faktory, které začleňujeme do naší analýzy.

Dovolte mi zdůraznit ještě jeden kritický bod: konzultace a zapojení jsou zásadní součástí tohoto přezkumu. Jak dokazuje moje návštěva zde tento týden, nesnažíme se skrývat, co děláme. Je zřejmé, že se nemůžeme dostat do všech detailů, ale tvrdím, že v našem strategickém přístupu postupujeme jasně, upřímně a důsledně. Navíc chceme slyšet váš názor. V tomto prostředí i během celého tohoto týdne jsme se s kolegy setkali s civilními i uniformovanými představiteli našich evropských spojenců. Setkávám se také ve Washingtonu a ty, kteří k tomu ještě neměli příležitost, zvu k návštěvě Pentagonu, kde můžeme věci hlouběji prodiskutovat.

Nespoléháme se však pouze na úryvky a konverzace. Proto jsme vám všem začátkem tohoto měsíce rozeslali podrobný dotazník. Logikou je zajistit, abychom od našich spojenců uslyšeli přímo formální písemné odpovědi. Jak víte, jádrem tohoto dotazníku je NATO 3.0. Jde o to pochopit, jak všichni přemýšlíte o směřování k tomuto ušlechtilému cíli, který sdílíme téměř všichni. Byl rozeslán v duchu upřímnosti, přímočarosti a jasnosti, s jasným pohledem na nejdůležitější věci, které můžeme udělat pro dosažení tohoto cíle silnější a udržitelnější Aliance. Těšíme se na odpovědi od vás všech a vážíme si těch, kteří nám již odpovědi zaslali. Všechny odpovědi budou začleněny do naší práce.

Dovolte mi zakončit zdůrazněním, že se nám společně naskytla historická příležitost, kterou bychom si neměli nechat ujít. Díky vedení prezidenta Trumpa, generálního tajemníka Rutteho a mnoha vašich národních lídrů jsme se zbavili unavených a nevhodných frází NATO 2.0 a dospěli jsme ke společné dohodě, že evropští spojenci musí převzít primární odpovědnost za svou vlastní konvenční obranu a splnit historické závazky týkající se výdajů na obranu, které byly učiněny v Haagu v loňském roce.

Prostě nemohu dostatečně zdůraznit, jak významný je tento posun, a upřímně řečeno si nemyslím, že věnujeme dostatečnou pozornost tomu, jak dramatický byl náš dosavadní pokrok. I když bychom v tomto bodě neměli sklouznout k falešnému pocitu uspokojení – ve skutečnosti nás ještě čeká velká část skutečné práce – domnívám se také, že bychom si měli uvědomit význam toho, co se stalo, a historickou příležitost, kterou to nabízí. Po generaci odzbrojení a funkční demilitarizace mnoho evropských zemí, včetně několika největších a nejvyspělejších evropských ekonomik, obnovuje svou vojenskou sílu pro kolektivní obranu. Přinášejí skutečné oběti, některé dokonce jdou tak daleko, že mění své ústavy a zvyšují věk odchodu do důchodu. To je mimořádné.

Proto nesmíme tuto příležitost promarnit. Nyní je čas, dokud je beton ještě mokrý, stanovit trajektorii pro nadcházející desetiletí a dále, abychom co nejlépe využili tento mimořádný posun, který přinesl prezident Trump a klíčoví evropští lídři.

Náš přístup a toto přezkoumání mají za cíl tento proces urychlit a dále na něm stavět. Aby bylo jasno, neznamená to návrat k planému ujištění z minulosti. Spíše to znamená podívat se s jasnýma očima a strategickým realismem na geopolitickou a vojenskou situaci, které čelíme zde v severoatlantické a evropské oblasti, ale také my Američané po celém světě, zejména na naší vlastní polokouli a podél Prvního ostrovního řetězce.

Pokud budeme v tomto duchu spolupracovat, mám velkou naději, že společně podpoříme vizi NATO 3.0 a postavíme tuto historickou alianci na silnější a odolnější základy pro příští generaci i po ní.

Moc vám děkuji.